Mezi nejméně 20 způsoby stanovení globálních priorit ochrany přírody zůstává koncept horkých míst biodiverzity nejoblíbenější a nejznámější. Myšlenku suchozemských horkých míst globální biodiverzity poprvé představil britský ekolog Norman Myers v roce 1988, když určil 10 horkých míst v biomu tropického lesa. V roce 2000 byla schválena definice horkých míst globální biodiverzity. Uvedené oblasti musejí splňovat dvě kritéria: musejí hostit 1 500 nebo více druhů cévnatých rostlin, které jsou tamějšími endemity, a musejí ztratit alespoň 70 % původních primárních stanovišť. V současné době se více než polovina všech endemických druhů rostlin a suchozemských obratlovců vyskytuje pouze ve 36 horkých místech celosvětové biologické rozmanitosti, která dohromady tvoří pouhých 2,5 % zemského povrchu. Nejohroženější jsou horká místa v tropické Africe a některých částech Asie, kde je demografický tlak a poptávka po zemědělské půdě největší. Podle některých názorů jsou však horká místa globální biodiverzity v prostorovém měřítku pro ochranu biologické rozmanitosti a péči o ni příliš rozsáhlá. Kromě toho se ve vědě, praxi a na rozhraní vědy a praxe stále více prosazuje koncept klíčových oblastí biologické rozmanitosti.
K dalšímu čtení v Živě
S Ladislavem Mikem o nejnovějším světovém jednání o biodiverzitě (2023, 1)
Seminář k výsledkům světové konference OSN o biologické rozmanitosti COP 15 (2023, 1)
Seznam použité a doporučené literatury najdete ke stažení v PDF formátu níže pod obrazovou galerií.
Among at least 20 ways for setting global conservation priorities, the concept of biodiversity hotspots has been the most popular and well-known one. British ecologist Norman Myers first introduced the idea of terrestrial biodiversity hotspots in 1988 when he identified ten hotspots in the tropical forest biome. In 2000, the definition of the global biodiversity hotspots was agreed. Such areas have to meet two criteria: a hotspot must harbour 1 500 or more vascular plant species which are endemics there, and it has to have lost at least 70 % of its original primary habitats. Currently, more than half of all endemic plant and terrestrial vertebrate species are only found in 36 global biodiversity hotspots that collectively comprise just 2,5 % of Earth’s land surface. Hotspots are most severely threatened in tropical Africa and parts of Asia, where demographic pressure and the demand for agricultural land is highest. However, from some perspectives, global biodiversity hotspots are at a spatial scale too coarse for conservation management. In addition, the concept of Key Biodiversity Areas has been increasingly popular in science, policy and the science-policy interface.
